Odhalil jsem zázračnou formuli na úspěch!

18. 3. 2014 — 1927 OTTOSLOV

Žádný podvod. Zaručeně to funguje. Tajemnou formuli jsem osobně vyzkoušel. A nemohu si ji vynachválit. Na něco takového jsem dlouho čekal. Opravdu dlouho.

 

A víte co? Tu báječnou formuli může mít každý. 

Bude vás to stát pouhých deset tisíc… hodin.

Eee… que?

Wtf?

Vysvětlím.

 

10 000

Jistě jste četli výbornou knihu Mimo řadu (Outliers) od Malcolma Gladwella.

Druhá kapitola se jmenuje „Pravidlo 10 000 hodin“. A v kostce se v ní praví, že mistrem se člověk (v jakémkoli oboru) stává zhruba tehdy, až má „odcvičeno“ deset tisíc hodin.

Ať jde o houslisty, klavíristy, šachisty, basketbalisty, spisovatele, krasobluslaře, programátory či špičkové zločince.

(A zkuste chvíli hned nezačít s tím, že „teorie 10 000 hodin je přece překonanááá!“. Mějte chvíli jen hlavu otevřenou.)

Gladwell v knize půvabně rozebírá, kdy se například Mozart, Beatles či Bill Gates stali mistry v tom, co dělali.

Genialita je fajn, ale i takový Amadeus si musel projít svým desetitisícovým drilem. Pointa je, že malý Wolfgang začal (pořádně) skládat… ehm… v jedenácti letech.

První vlastní skladbu, která je považována za jeho mistrovskou (No. 9, K.271), složil „až“ v jednadvaceti letech. To se to pak Figarova svatba sype z rukávu v devětadvaceti…

Žádný mistr nezačal trénovat, až když byl dobrý. Dobrý byl, protože začal trénovat.

Věříte hlavně ve vrozený talent?

Zachovejte klid a pokračujte dále ve čtení.

 

Dumky žalky…a co já?

Před nedávnem mě tak jednou po ránu napadlo… že bych si ty své hodiny mohl spočítat též.

Ne že bych hned chtěl skládat Dona Giovanniho.

Ale posledních 15 let vlastně dělám jen jednu věc. Píšu.

Proto mě zajímalo; nebudu už takový lepší tovaryš? Třeba mám půlku z toho magického čísla 10 000 hodin za sebou.

Nebo jsem snad už na čekací listině k mistrovi? Třeba jsem s tím svým psaním pokořil už osmitisícovku.

Nebo že bych snad…?

Tak mi to teda spočítej.

 

Krok 1: Začít

V roce 1999 jsem se rozhodl, že budu psát filmové recenze.

Tak jsem tehdy oslovil Tomáše Vyskočila (ano, dnes SEO Director v H1), jestli bych nemohl psát nějaké ty recenze na jeho Filmpub.cz. Později pod hlavičkou Tiscali.cz.

Filmové recenze, profily režisérů, zprávy z festivalů.

Jedna recenze mi ze začátku zabrala klidně tři hodiny. Spíš čtyři. Odhadem 20 filmů za rok. 80 hodin. V letech 1999 až 2002 tedy 320 hodin.

Tematické články (medailonky tvůrců, portréty kinematografií…) mohly spolknout dalších zhruba 150 hodin.

V létě jsem psal denní zpravodajství z karlovarského festivalu a z LFŠ v Hradišti. 20 dní, 20 článků. Každý den jsem psaním strávil tak čtyři hodiny. 2001 a 2002. 160 hodin.

Pak jsem psal denní zpravodajství z festivalů v Plzni, Bratislavě, Jihlavě, z filmových seminářů AČFK… Každá akce v průměru 6 článků, po třech hodinách, krát dva, to máme 144 hodin.

Od roku 2002 jsem občas napsal něco do Cinepuru. Místo kvantity jsem tam jel na kvalitu – byly i články, se kterými jsem si hrál hodiny a hodiny. Doslova.

Počítejme 150 hodin na všechny cinepurní texty (2002–2011).

Takže to máme úvodních 924 hodin tréninku v psaní.

 

Krok 2: Pokračovat

V letech 2004 až 2009 jsem se mimo jiné živil tvorbou měsíčního bulletinu brněnského kina Art.

36 stran, 11 čísel za rok a moje srdeční záležitost. S těmi texty jsem si nehrál, s těmi už jsem se přímo mazlil. Dokázal jsem u toho sedět i přes týden v kuse. Od rána do večera.

Na první léta 2004 a 2005 počítejme 80 hodin na jedno číslo = 1 760 hodin.

Pak už jsem chytil grif a psal to trochu levou zadní. Od roku 2006 do dubna 2009 mi měsíčně stačilo zhruba 50 hodin = 1 850 hodin.

V roce 2005 jsem začal psát pro kulturní rubriku Hospodářských novin. Překvapivě opět filmové recenze a zprávy z českých festivalů.

Pak přibylo i denní zpravodajství z Benátek (2008, 2009), Berlinale (2009, 2011), Cannes (2010–2012), Viennale (2012) a Rotterdamu (2013). Počítejme dvě hodiny na jeden článek.

105 dohledatelných textů v printu = 210 hodin. Dalších asi 50 článků jen pro web ihned.cz = 100 hodin.

Mimo to jsem průběžně psal další (už kratší) věci. Anotace do katalogů, texty na letáky… atd. Plácnu: 50 hodin celkem.

Takže to máme dalších 3 970 hodin tréninku v psaní.

 

Krok 3: Vydržet

V roce 2009 jsem se rozhodl, že si budu psaním konečně vydělávat trochu víc.

Začal jsem pracovat jako copywriter pro agenturu Proof & Reason.

Rok má přibližně 250 pracovních dní. Na jeden pracovní den počítejme střízlivě 5 čistých copywritingových hodin přímo u Wordu (někdy to byly dvě hodiny, někdy dvanáct denně…).

Já jsem magor, já pořád něco píšu i o víkendu, takže toho bylo asi krapet více.

A to nepočítám ty hodiny, co jsem strávil nad 59 články pro tento blog. A ty další hodiny nad třemi e-booky. Ale to je teď jedno.

Takže 1 250 copy hodin ročně. Krát pět (2009–2013).

Tím pádem jsem už strávil 6 250 hodin vytvářením prodejních textů.

 

Suma sumárum

Vytáhneme kalkulačku.

Krok 1 (924 hodin) + Krok 2 (3 970 hodin) + Krok 3 (6 250 hodin) =

…11 144 hodin.

Tak to už jsem podle Gladwella asi mistr, ne?

A je to celé tím, že „mám talent“ na psaní?

No, možná ho mám.

A co jako?

Daleko důležitější je, že psaní se věnuji už 15 let.

 

-------------------------------------------

Komerční přestávka

Skočte si pro džus, protáhněte se - a za chvíli budeme pokračovat.

Jste teprve v polovině tohoto článku.

Dnes to bude delší. Pardon.

Muselo to ze mě ven.

-------------------------------------------

 

Drive nad zlato

Nemohu si pomoci, ale čím dál méně oceňuji cokoli jako „talent“ a „nadání“.

Talent a nadání je super u malého dítěte. Můžete ho vytušit/rozpoznat a pak ho podporovat. Z pěti kroužků se třeba jeden chytne a zůstane dítěti déle než jedno pololetí.

Z jednoho pololetí jsou pak dva tři roky – a už se rodí tréninkový návyk. Dobrý začátek.

Ale když vám zdravý dospělý člověk bude tvrdit, že má obrovské nadání (či talent) pro to či ono, ale nikdy v tom ani trochu neuspěl, protože se v životě nepotkal s osudem…

…tak to bylo velmi pravděpodobně proto, že ho v životě nepotkal dostatek tréninku.

Zdroj: http://img1.ceskatelevize.cz/program/porady/10123383458/foto09/409235100...

Nadání je dobrá startovní čára.

Ale kolečka na stadionu už za vás neuběhne talent, ale věci jako zápal, drive, motivace, silná vášeň, vytrvalá touha a… zhruba 10 000 hodin tréninku.

 

Apropos „trénink“… to mi zní jako sport!

Skvělé. Nemusíme chodit pro paralely daleko.

  • Proč jsou Federer, Nadal, Djokovič, Murray, Del Potro či Berdych tam, kde jsou? Protože od svých pěti či šesti let strávili na kurtu už desetitisíce hodin.
  • Proč to světovým golfistům na greenu tak přesně pálí? Protože posledních 15–20 let nedělali nic jiného, než práskali holí do míčku.
  • Proč…………………. ostatní si bez problémů doplníte sami. Petr Čech, Dominik Hašek, Tomáš Kraus… a další a další.

Samozřejmě, je tam i jejich nesporné nadání a talent a genialita a toto a tamto… ale s talentem si leda tak vytřete-víte-co, když pravidelně netrénujete.

Pořád, soustavně, opakovaně, do zblbnutí. A pak znovu celé dokola.

Zdroj: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10085081044-sovetska-sborna-ruda-mas...

Jak to, že sovětská sborná vládla v 80. letech světovému hokeji tak dominantně?

Zeptejte se Larionova, Makarova, Krutova, Fetisova a Kasatonova. Historky z brutálních nekončících tréninků v kasárnách pod vedením Viktora Čističe Tichonova jsou legendární.

A že k olympijským medailím vždy potřebujete super high-tech zázemí? Nepochybně:

  • Emil Zátopek získal tři zlaté v Helsinkách 1952 – protože trénoval v těžkých válečných kanadách a občas i se svou ženou na zádech.
  • Martina Sáblíková je trojnásobnou olympijskou vítězkou – protože v létě trénovala na umakartové desce a v zimě na zamrzlém rybníku Krejcar.
  • Čeští biatlonisté teď v Soči získali neskutečných pět medailí – protože roční rozpočet biatlonového svazu ČR je celých závratných 16 milionů Kč.

Němci mají ročně okolo 350 milionů Kč. A přivezli z Ruska dvě medaile.

Takže asi tak.

 

Dřina, dřina, dřina

A u sportu ještě zůstaneme.

Zaujala mě jedna část delšího postu, který na konci února dal Jarda Jágr na svůj Facebook. Mimo jiné v něm psal:

(…) A jak dál? Musíme začít u mládeže, mladí hráči si musí uvědomit, že bez super tvrdého tréninku a s trénováním navíc nemají ve světové konkurenci šanci. Naše země není až tak velká, abychom mohli spoléhat jenom na talent. Je třeba dobře zaplatit kvalitní mládežnické trenéry a nechat je trénovat. A ne aby, když trenér zvýší hlas na hráče, byl druhý den bez práce. Takhle to nejde. (…) Jestli se to hráčům a jejich rodičům nelíbí, bylo by možná lepší, aby svoje děti místo na hokej přihlásili do kroužku vyšívání...  

Tak určitě.

Před pár dny jsem zase náhodou narazil na upoutávku rozhovoru s Ondřejem Rybářem, trenérem českých olympijských biatlonistů.

A to neuhádnete. Jak zněl nadpis článku?

Dřina, dřina, dřina

Velmi překvapivé.

Ono to tak sice v televizi někdy vypadá… ale medaile nepadají z nebe.

Zdroj: http://i.idnes.cz/14/022/cl6/JB5150a0_s14.jpg

Gabriela Soukalová (*1989) se na získání dvou stříbrných míst z letošní olympiády nepřipravovala poslední dva měsíce. Ani poslední rok. Ani dva.

Soukalová závodně běhala a lyžovala odmala. Když v 9. třídě přecházela k biatlonu, měla natrénováno tak, že by vás na běžkách (i v teniskách) strčila do kapsy. V devatenácti byla v juniorech mistryní světa ve štafetovém závodě.

No dobře dobře. Ale tak co třeba ta dvacetiletá a zlatá Eva Samková? To už musí být talent z čistého nebe!

Takže… Podívejme se do záložky „osobní život“ na české Wikipedii:

S lyžováním začala ve věku dvou let a v sedmi letech přešla na snowboard. Závodně se snowboardingu věnuje od 10 let. (…) V juniorském věku poprvé triumfovala na MS v roce 2010 na Novém Zélandu – kde jako šestnáctiletá dokázala porazit soupeřky starší o tři roky. Vítězství obhájila také v letech 2011 a 2013.

Aha.

Takže asi hlavně ten trénink, co?

 

Disclaimer

Pozor.

Netvrdím, že trénink je všechno.

V biatlonových ženských závodech v Soči startovalo celkem 107 závodnic – a nepochybuji, že všechny do jedné nechaly v tréninku duši, dělají biatlon už léta a pravidlo 10 000 hodin překročily třeba několikrát. Ale 95 % z nich olympijskou medaili nikdy nezíská.

V první stovce žebříčku ATP jsou seskládáni top špičkoví tenisté světa – a stálo je to sakra hodin, práce, potu i peněz jejich rodičů. Léta tvrdého tréninku. Ale 95 % z nich si o grandslamovém finále s Rafou či Jokerem může nechat jen zdát.

Že pohár nad hlavu zvedá jen jeden (a medaile jsou jen tři), je stará pravda a námět na další (a úplně jiný článek). Třeba „Mysl šampiona“.

A nezapomeňme i na tzv. šťastné náhody. Ať jde o sport či byznys. Z toho by byl zase článek „Na správném místě ve správný čas.“

O tom tu ale teď nemluvím.

Nejdřív ze všeho je prostě kua trénink.

Až potom ženy a show.

Zdroj: http://www.flickr.com/photos/41648399@N06/6902077199

 

Kouzelná formule pro začátečníky

Jestli se chcete dostat nahoru, jestli chcete uspět, jestli chcete být dobří… tak začněte cvičit.

A cvičte i svou trpělivost.

Rčení cvičení dělá mistra není rčením jen tak z plezíru.

Ta nejlepší zpráva je, že pokud chcete uspět v online marketingu, stačí vám k tomu internetové připojení a hladové oči.

Dnes je vše dostupné. Řada profíků pravidelně sděluje na svých blozích jedinečné know-how. Nejlepší univerzity světa pořádají online kurzy zdarma.  

 

Stačí vidět a chtít.

 

Kdo chce ale rychlé výsledky hned, ať jde pracovat do pornoprůmyslu, drogového kartelu nebo ke společnosti se specializací na lehké topné oleje.

Nevěřím na rychlé cesty, na rychlé zbohatnutí, na rychlé kličky (kromě ty od Messiho).

Všude a pořád vidím dokola ten samý stejný vzorec úspěchu:

Makat, makat, makat.

I ten Messi na začátku zakopával o balon.

A beztak i malý Maradona.

 

 

comments powered by Disqus

Čas od času vám zdarma pošlu rady, tipy
a know-how

Díky! Poslal jsem vám mail. Zkontrolujte
si inbox – nebo případně i spam složku.